Hudba / Kultura

Popíkáři ve vážné hudbě: Díl I.: Paul McCartney


Klasická hudba od populární diametrálně liší. Není to jen o tom, že si představíte sto profesionálních umělců, jak v naprostém tichu hrají opus, který 400 let před nimi hráli jiní. Populární hudba pokračuje v té veselejší rovině, kam se vážná hudba neodvažuje. Proč její tvůrce a interprety tolik láká napsat a uvést vlastní oratorium, symfonii nebo dokonce operu?

 

Mnoho odpůrců starého světa tvrdí, že klasická hudba je šosácká, konzervativní, neautentická a nudná. Možná je to tím, že byla úzce spjatá s náboženstvím a společenskou konvencí dané doby a šla ruku v ruce s jinými styly, ať už se jedná o sochařství, malířství, literaturu nebo filosofii. A co hlavně: plnila zábavnou funkci a její melodie ve své době zcela zlidověly. Proč se však hvězdy showbyznysu snaží dosáhnout úspěchu ve světě, který jim už musí být ze zásady úplně cizí? Klasická hudba je pro obyčejného muzikanta, jenž omílá dokola tři akordy, komplikovaná, zároveň však budí jeho závist.

Psychika a myšlení lidí se ale za ta staletí v gruntu nezměnila: mýtus, duchovno a magii nakonec využívá mnoho pop-umělců, byť s daleko triviálnějším poselstvím. Tento seriál připomene projekty, které byly myšleny jako revoluční, ale s přílišným porozuměním se nesetkaly. Inspiraci totiž ve vážné hudbě čerpá leckdo, aby dokázal okolnímu světu, že není pouhý brakový umělec.

 

Paul McCartney

Kdy došlo k propojení vážné a populární hudby? Kolébkou populární hudby zůstává Amerika, která dala světu gospel, jazz, blues, country swing a rock´n´roll. Až v 60. letech se začaly objevovat první známky propojení mainstreamové tvořivosti s vážnou hudbou. Řeč je o Beatles a jejich albech Sgt. Peppers Lonely Hearts Band, White Album, Let It Be a Abbey Road, kde se užívaly ve slušných dávkách klasické nástroje (smyčce, dechy, harfa, cemballo a spoustu jiných). Dvorní producent Beatles George Martin rozuměl svoji práci dokonale, protože dokázal najít rovinu, kde jsou obě složky v dokonalé symbióze (což John Lennon ani Paul McCartney sólově nezvládli). První takovou písní byla Eleanor Rigby z alba Revolver, kde Paul McCartney zpívá jen za doprovodu smyčcového orchestru. Sir Paul je dodnes na tuto píseň hrdý a nevynechá příležitost, aby si ji nezahrál naživo.

Jeho pozdější tvorba ale trpí přemírou laciných orchestrací.  Vrcholem mělo být Liverpool Oratorio z roku 1991, kde se nepokrytě pustil do vážné hudby. U kritiků ale zcela propadlo. Tvrdilo se, že nejcennější na celé práci je autorův podpis. Později slavný Brouk složil ještě Standing Stone, symfonii o čtyřech větách, Working Classical, kde Beatle předělal svoje sólové věci do orchestrální podoby, a Ecce Cor Meum, oratorium o čtyřech větách, které je kritikou nejvíce ceněno. Paul McCartney si na stará kolena chtěl dokázat, že není pouhým pop umělcem, který skládá podle zavedeného modelu.

Co však chybí všem Paulovým kompozicím? Výjimečná originalita – to, o čem všichni klasičtí skladatelé mluví jako o daru od Boha. Skalní fanoušek má doma zajisté celou Paulovu diskografii, běžný posluchač akorát tak usne nudou a hudební kritik se vysměje postupům a kontrapunktu, který Beatle obšlehnul z filmové hudby, i když sám tvrdí, že miluje J. S. Bacha. Všem je jasné, že Paul McCartney zaujme víc, když se drží svých vlastních kořenů, jako je tomu v případě jeho nového počinu Kisses on the Bottom, o kterém jsme psali v samostatném článku.   

 

 

 

Doporučujeme

vifa-helsinki-přenosný-bezdrátový-reproduktor
domácí-kinosál-dolby-atmos-5.1

Facebook

FULLSTARS LOVE

Fullstars.cz Copyright Fullstars s.r.o. Všechna práva vyhrazena | website by LBWorks | web crafted by 2046 | RSS