Hudba / Kultura

Flamenco: tři desky, které vás probudí

Hudební styl, při kterém vám nohy začnou tancovat samy, i kdybyste nechtěli, má svoje klasiky, mistry i rychlokvašené hvězdičky. Vybrali jsme pro vás tři desky, za které můžeme strčit ruku do ohně…

Flamenco má mnoho různých podob. Můžete poslouchat téměř archivní nahrávky, v nichž není skoro slyšet zpěvákův hlas přes ruch tablaa (tablao – typický podnik, kde se flamenco hraje a tančí). Pak jsou tu alba velkých mistrů (Camarón de la Isla, Duquende, Paco de Lucía), díky kterým proniklo flamenco do celého světa. Zejména v poslední době, kdy je důkazem vybraného hudebního vkusu poslouchat world music, se flamenco propojuje s různými styly – soulem, jazzem, rockem, tangem, kubánskými rytmy. To je takzvané flamenco nuevo.

Každá z těchto podob je zastoupena více či méně povedenými alby. Na každé z následujících desek si můžete poslechnout jiný styl, ale všechny tři mají něco společného – jsou skvělé.

 

Concha Buika: En Mi Piel (2011)

Španělská zpěvačka afrického původu Concha Buika pochází z Mallorcy. Její hudba je kombinací flamenca, jazzu, soulu a kubánských rytmů. Dvojalbum En Mi Piel je výběrem toho nejlepšího z předchozích desek. Filmoví nadšenci ji mohli slyšet třeba ve filmu Pedra Almodóvara Kůže, kterou nosím (La Piel que habito).

 

Lehce zastřený hlas, melodie, které jen tak nejdou vyhnat z hlavy a přitom mají hodně daleko ke všem „rádoby latino“ songům, které se v létě linou z každého koupaliště. Poslechněte si třeba No habrá nadie en el mundo a uvidíte sami.

 

 

 

Enrique Morente: Morente sueňa la Alhambra (2005)

Zřejmě nejznámějším flamenkovým kytaristou je Paco de Lucía. Ten se sice občas ponoří i do jazzových vod, nicméně stále zůstává představitelem tradičního flamenca. Častokrát spolupracoval s různými hudebníky, tanečníky a zpěváky. Jedním z nich byl právě Enrique Morente, jedna z legend flamenkového zpěvu, famózní cantaor. Rodák z Granady je představitelem té vážnější, hlubší podoby tradičního flamenca, tzv. cante jondo.  

 

Skladba z tohoto alba Soleá de la Cienca je ukázkou tzv. soleá (soleares) – jednoho ze základních stylů flamenca, který je právem někdy nazýván královským stylem. Nejvýraznějším rysem tohoto stylu je pocit samoty, bolesti a ztráty, která se projevuje v hudbě, tanci, ale především ve zpěvu, který vychází jakoby přímo z duše zpěváka.

 

 

 

Gritos de Guerra: Los flamencos no comen (1997)

Troufnu si tvrdit, že do všeobecné představy o flamencu patří skupina roztančených dívek v červenočerných šatech, s kastanětami dupající v rychlém rytmu kytar. Částečně tuhle představu splňuje deska formace Gritos de Guerra. Skladby na téhle desce představují cikánskou podobu flamenca (neboť tato etnická skupina přímo u zrodu flamenca stála). Takže základním nástrojem, který uslyšíte, je kytara a lidské dlaně (neboť ve flamencu se „hraje“ i dlaněmi).

 

Rumba Arrinconamela, která zazněla ve filmu Tonyho Gatlifa Vengo, vyvolává představu pusté andaluské vesnice v západu slunce, kde se na náměstí scházejí lidé, aby se pobavili a zároveň svým tancem, hudbou a zpěvem dali průchod tak protichůdným emocím jako je láska, osamění, radost i zoufalství…

 

 


Doporučujeme

vifa-helsinki-přenosný-bezdrátový-reproduktor
domácí-kinosál-dolby-atmos-5.1

Facebook

FULLSTARS LOVE

Fullstars.cz Copyright Fullstars s.r.o. Všechna práva vyhrazena | website by LBWorks | web crafted by 2046 | RSS