Extra

Historie hi-fi, vesmíru a vůbec…

Kudy vedla cesta až k dnešním vypiplaným strojům, které jsou schopné přehrát zvuk jehly spadlé na koberec tak, že se rozdrnčí skla v oknech? Co to vlastně znamená, když se řekne hi-fi? A proč potřebuje hi-fi svět svého Jamieho Oliviera? 

 

 

Zkratka hi-fi je tak trochu sci-fi. Původně se takto označovaly přístroje, které měly frekvenční rozsah 20 Hz-20 kHz. Značku high-fidelity si kvůli neexistujícím hranicím pojmu na sebe může nalepit i jakýkoli mikrosystém nejasného původu a problematického výkonu. V šedesátých letech se pokoušel německý normovací úřad stanovit standard DIN 45500, který by výrobce musel splňovat; šlo by o jakýsi certifikát kvality. Nápad se neujal a proto se dnes může jako hi-fi klobása tvářit kterýkoli buřt ze sóji a masokostní moučky. Jak tedy jednoduše odlišit kvalitu od šuntu? Pohled na cenovku a na značku přístroje určitě ledacos napoví, ale pokud chcete dostat úplnou informaci, určitě neuškodí, když se s někým poradíte. Zkuste to třeba s námi…

 

Sněží tam u vás, pane Thiessene?

 

Reginald Fessenden – tvůrce prvního rozhlasového pořadu

Objevení elektromagnetických vln a vynález rádiového přenosu stál na počátku historie zvukových médií, která jsou schopná konzervovat zvuk a přenášet ho v čase i prostoru. Praktické využití nabízela především komunikace v lodní dopravě (radiotelegraf), prakticky souběžně se ale přišlo na to, že na elektromagnetických vlnách se může mluvit, hrát a zpívat.

Poprvé se na anonymní publikum prostřednictvím radiových vln s mikrofonem v ruce a houslemi pod bradou o vánocích roku 1906 obrátil kanadský fyzik a vynálezce, bývalý Edisonův zaměstnanec Reginald Fessenden. Už šest let před tím se mu podařilo jiskrovým telegrafem přenést lidský hlas na vzdálenost jedné míle, aby se zeptal svého kolegy, jak to u něj vypadá se sněhem. Znělo to ovšem hodně mizerně, jak dokládá i pozdější rekonstrukce s využitím tehdejšího vybavení.  

Výrazného zlepšení dosáhl teprve s amplitudovou modulací (AM). 24. prosince 1906 tak mohl pozdravit posluchače, pustit jim toto Händelovo Largo z opery Xerxes, sám jim na housle přehrát a zazpívat koledu O Holy Night a připomenout, že za týden na Silvestra si mohou posluchači jeho stanici naladit opět. Když telegrafisté zaslechli ve sluchátkách lidský hlas, nejspíše se pořádně lekli a asi si hned neuvědomili, že se právě stali prvními posluchači rozhlasového vysílání…

 

 

Velká červnová audiofilská revoluce

 

Vinylová deska od společnosti Columbia

Zatímco v roce 1948 po celé Evropě probíhaly jedna za druhou komunistické revoluce, v sále newyorského hotelu Waldorf-Astoria dne 21. června onoho roku zčistajasna udeřila revoluce audiofilská – a ve svém jádru kapitalistická. Společnost Columbia Records na tiskové konferenci oznámila, že přechází od zastaralých šelakových desek (na každou jejich stranu se vešlo všehovšudy pět minut hudby) k novému formátu vinylové dlouhohrající desky – každá strana pojmula dvacet minut. Brzy se z desky otáčející se rychlostí 33 1/3 otáček za minutu stal standardní formát; vyhovoval především klasické hudbě s mnohaminutovými orchestrální větami, ale brzy se přišlo na to, že skvěle se hodí pro moderní hudbu – růžky už nesměle vystrkoval ďábel rock´n´rollu se svými krátkými, údernými fláky. Formát „hudebního alba“, které obvykle trvá mezi 45 až 60 minutami, pochází z této doby, protože delší záznam se na desku prostě nevejde.

Hned o rok později se konkurenční společnost RCA Victor pokusila sesadit Columbii z trůnu s deskami s otáčkami 45 rpm, když zahltila trh levnějšími deskami s populárními šlágry. Hlavním důvodem vzniku tohoto formátu byla nechuť podřídit se svému konkurentovi, a především platit licenci za používání jejich systému. Problém s příliš krátkým záznamem na jedné desce vyřešili u RCA Victor tak, že vyvinuli gramofony s automatickým přehazováním desek, které probíhalo tak rychle, že nebylo slyšet předěl; proto se na 45 rpm deskách mohly vydávat třeba i symfonie. Nakonec se ukázalo, že oba formáty spolu mohou koexistovat a výrobci gramofonů dodnes nabízejí přepínání mezi oběma rychlosti.

Genialitu „elpíček“ prověřila následující desetiletí, kdy se na dlouhou dobu staly dominantním zvukovým médiem. Jak byl na jejich počátku obyčejný kapitalismus a snaha převálcovat konkurenci novým obchodním modelem, tak byl kapitalismus také příčinou – téměř – konce formátu LP.

 

RCA Victor 45 J z roku 1951 s automatickým měničem desek 45 rpm

 

 

Ampex, model 200A z roku 1948. První magnetofon této značky.

Konkurenčním formátem se stal magnetofonový pásek. Vyvinuli jej ve třicátých letech v Německu a nacisté se rozhodli držet jej v tajnosti. Spojenečtí špióni za války zjistili, že nepřítel má jakýsi nový formát záznamu zvuku, nicméně jeho podstata vyšla najevo teprve ve chvíli, kdy spojenci obsadili Radio Luxembourg a ukořistili přehrávače a nosiče německé výroby. O komerční rozšíření formátu se postaral americký zpěvák a herec Bing Crosby, který se spojil se společností Ampex, která začala vyrábět nosiče a studiové i domácí přehrávače .

Výhoda magnetofonového pásku spočívá jednak v jeho schopnosti nahrávat a přenášet zvuk ve velké kvalitě, jednak – a to především – v lepší možnosti manipulace, než je tomu u vinylových desek. Záznam je možné nahrávat, mazat, stříhat, přehrávat; velkou popularitu novinka tak sklidila v rozhlase a nahrávacím průmyslu. Při rozhlasových show bylo možné používat pásky s nahranými reklamami a komerčními vsuvkami apod. Kromě profesionálů se pásek rozšířil i v domácnostech v podobě magnetofonových kazet. U jejich kořenů stála firma Philips, která si v roce 1962 nechala patentovat název „compact cassette“. Největší popularitu pak měly kazety v druhé polovině 60. let a během let sedmdesátých, v osmdesátých letech jejich prodeje začaly klesat a dnes tvoří jejich objem méně než 4% všech formátů. Přežívají již v podstatě už jen v automobilových přehrávačích.

 

Technics RS-1700, jeden z nejdůležitějších reel-to-reel přehrávačů

 

Zlom pro vinyly i kazety nastal v roce 1982, kdy se začala prodávat první CD; prvním albem v prodeji na CD bylo 52nd Street do Billy Joela. Kompaktní disky, které byly výsledkem spojení těch nejlepších mozků od společností Sony a Philips, se staly formátem budoucnosti. Snazší výroba, nižší cena, větší objem dat, snadná manipulace, menší riziko opotřebování, a navíc technologický skok, kdy analogově pořizovaný a nahrávaný záznam nahradil záznam digitální se všemi jeho možnostmi – ze srovnání s takovými vymoženosti vyšel starý černý vinyl jako neandrtálec ve srovnání s homo sapiens; a měl ho čekat i stejný osud.

Billy Joel, 52nd Street z roku 1978. První album vydané v roce 1982 na CD

Ale nečekal – pozapomnělo se na to, že LP má většinou lepší zvukové parametry, než jaké může nabídnout křišťálově čistý, avšak leckdy bezpohlavní zvuk CD. Důvod, proč tomu tak je, spočívá ve skutečnosti, že se při běžné postprodukci CD záznam z mikrofonů „okrajuje“ o krajová pásma, která je možná na gramofonových deskách zachovat. Na druhou stranu i leckteré dnešní vinylové desky procházejí digitální postprodukcí, takže jejich výsledný zvuk se podobá zvuku kompaktních disků. Existují dokonce teorie, že v souboji mezi vinylem a CD se na stranu digitální novinky přiklonily i samotné vydavatelské společnosti, které proto v 80. letech začaly vydávat vlastní gramofonové desky schválně zvukově hůře ošetřené, aby ze vzájemného souboje vyšla CD – na kterých se dalo vydělat více díky nižším výrobním nákladům i novým distribučním smlouvám – lépe. Zdá se však, že spotřebitelé nejsou ani pitomí, ani hluší. Od počátku devadesátých let, kdy se např. v celém USA v roce 1993 prodalo pouze 300 000 vinylových desek, v roce 2010 to už byly skoro tři miliony, přičemž toto číslo každým rokem narůstá asi o 25%. Už to nikdy nebude takové jako ve zlatých 70. letech, zdá se však, že „elpíčko“ nečeká osud média, ze kterého si ve strážní budce u brány ke smetišti dějin pouští hlídač Milli Vanilli, Sandru a Modern Talking.

 

O nejlepších hi-fi kouscích proslulých designérů jsme napsali také:

Jacob Jensen: designér zvuku

Dieter Rams: muž, který inspiroval Apple

Anders Hermansen: beo-designér z Bang & Olufsen

 

 

Mono-pol stereo-zvuku

 

Rozhlas přenesl kulturu a umění z koncertních sálů a domácích salónů honorace do obýváků obyčejných lidí, a vytvořil tak poptávku, kterou ukojily gramofonové desky. Jestli ovšem někdy nastal kvalitativní skok, který k masové produkci šlágrů přidal onen nezbytný „wow-efekt“, bylo to koncem padesátých let, kdy se komerčně prosadil stereofonní zvuk. Nešlo přitom o žádnou technickou novinku – princip vícekanálového záznamu zvuku je znám od třicátých let; v roce 1932 dokonce Duke Ellington nahrál dvě své skladby stereo (ostatně, naleznete je na výběru The Duke Ellington Centennial Edition).

 

HH Scott Model 350 z roku 1961: první stereo-rádio prodávané v USA

V roce 1958 se sešli šéfové největších hudebních vydavatelství a ze tří konkurenčních stereofonních formátů si vybrali ten od společnosti Westrex. Do konce roku přišly na trh první čtyři stereo desky – kromě záznamu ruchu železnic, běsnění akordeonového gangu a dixielandu to byla také deska uznávaného jazzmana Lionela Hamptona. Vynález sterea, umožňujícího iluzi prostorového zvuku, navíc založil celé nové odvětví výrobců zvukových zařízení. Protože se do té doby přehrávalo mono, tvořila základ vybavení tehdejšího audiofila jedna hrající krabice stojící někde v rohu místnosti vedle piána. Teď bylo potřeba mít reproduktory dva, navíc správně umístěné; díky prostředkům plynoucím do vývoje se navíc snižovaly rozměry, cena a zároveň zvyšoval výkon.

Objevil se nový segment výrobků – domácí audiosystémy, jejichž předností bylo to, že se vejdou do každé knihovny. Zde však tkví kořeny dnešního paradoxu – obrovské množství lidí má možnost koupit si přehrávač s nálepkou hi-fi a pustit si na něm CD či hudbu staženou z internetu. Problém je však ten, že masová produkce umožňující nižší cenu musí také na něčem ušetřit: a to něco je právě zvuková kvalita. Na běžných přehrávačích totiž místo okrajových pásem uslyšíte jenom neurčité dunění, avšak na kvalitní hi-fi sestavě uslyšíte všechno, co nahrávka doopravdy nese. Právě tyto zvukové informace se zásadně projevují při tvorbě alikvotních tónů a dalších frekvencí, které člověk nevnímá jenom uchem, ale celým tělem; a o tento zážitek spojený se zapojením několika smyslů je pak ochuzen.

 

 

 

Tu pravou a jedinou „Pravdu o zvuku“ dnes stráží hifisté, příslušníci protestantské sekty technicistních asketů; obyčejnému smrtelníkovi jsou však jejich disputace o věčném hledání Svatého kabelu k ničemu. Ovšem cesta k lepším audio zážitkům bez mnohaleté meditace v hi-fi ášramu existuje – stejně jako se čím dál víc lidí zajímá o to, z čeho se skládá jídlo, které mají na talíři, bude se čím dál víc lidí zajímat o to, co se jim skutečně line z beden a sluchátek. Jediné, co je k tomu ovšem třeba, je nalézt někoho, kdo se stane Jamie Olivierem světa audia a videa. Pro začátek stačí, když si budete číst Fullstars, kde se právě na kvalitní hi-fi a dobře nahranou hudbu zaměřujeme, a v případě potřeby se na nás obrátíte.

 

< >
Reginald Fessenden
Columbia - vinyl
RCA 45-J
Ampex, model 200 A
Revox A700
HH Scott Model 350
vintage stereo
Billy Joel_52nd Street
Technics RS-1700
Nakamichi Dragon
teac hifi studio 46X
Linn LP12
gramofon Zenith Cobra-Matic, 1954
Thorens TD 125 MK
Ariston RD  11S
Technics RS 1700
Sony Walkman_1979

Doporučujeme

domácí-kinosál-dolby-atmos-5.1

Facebook

FULLSTARS LOVE

Fullstars.cz Copyright Fullstars s.r.o. Všechna práva vyhrazena | website by LBWorks | web crafted by 2046 | RSS